Tak jsem si letos moc hezky užívala toho důchodu. Však víte, nevím, co to je, ale znamená to, že máme Hele skoro pořád doma. Jezdili jsme na výlety do hor a na Brdy a chodili denně na pořádné procházky po Zbraslavi a potkávali všechny známé pejsky, prostě prima jaro a léto. Bylo tu ale letos tolik klíšťat, že už na ně nepomáhaly ani ampulky ani tablety, denně mi jich obráci pár museli vytáhnout. Dokonce mi vyměnili pelíšek. Dostala jsem takový kožený, který se dá líp čistit, než ten látkový. Nemám nic proti, je ještě větší, takže je ho kousek až pod postelí a právě tam chodím nejradši spát, jako do doupěte. To víte, že mi psi jsme trochu vlci, žejo? Máme taky rádi svoje doupě. Ale oči máme lidské, abyste nás hned poznali.
Po červencovém hárání jsem začala vzorně poslouchat, přibíhala jsem na zavolání, nekousala jsem (skoro nikdy) Roxy ani obráka do nohy a ráda jsem doma jen tak spala, prostě vzornej pes. A vždycky, když mi Hele někam na pár dní odjela, nechtěla jsem se pak od ní ani hnout. Ze zahrady jsem šla rovnou k brance a štěkala tak dlouho, až mě pustila domů a na pelíšek. Až se Kami divil, co se to se mnou děje. A dělo.
Jednou jsme šli na procházku a v Borovičkách nás čekal ten pán, co má Ambru. Nejdřív jsem se radovala, ale pak už ne. Rychle jsem poznala, že je něco špatně, Ambra nepřišla. Tak jsem na obráky vůbec neštěkala a dokonce jsem se od pana Jirky nechala pohladit, aby už nebyl tak smutný. Povídal mojí obračce, že jim Ambra onemocněla a pak odešla za duhový most. To znamená, že už ji nikdy na Zbraslavi nepotkáme!
Hned druhý den mě Hele vzala zase k veterináři. Zase mě všichni drželi a zase mě píchli! Druhý den k nám volali, že prý mám tu stejnou nemoc jako Ambra. „Tak proto je taková hodná a lenivá!“ řekl Kami a Hele mi v kuchyni připravila kousek párku s tabletkou uvnitř. To si dám líbit! Celé tři týdny jsem dostávala tuhle dobrotu, ale už třetí den jsem ožila. Najednou jsem zase měla chuť Roxy honit po zahradě a Kamiho chytat za boty! Po třech týdnech nám volali, že už jsem zdravá a můžu si dělat, co chci. Tak to si teď dělám. Kdepak, žádné uklidnění po hárání, žádné stýskání po Hele, byla jsem nemocná. Ale měla jsem štěstí, vlastně mě Ambra zachránila, jako správná kamarádka. Tak doufám, že za tím duhovým mostem poletuje po nebeských loukách a nic ji nebolí!
Když už jsem u těch smutných zpráv, napíšu rovnou i tu další, ať to máme za sebou. Za duhový most odešel taky jeden můj bráška, Fredík. Srazilo ho auto a už nepomohla ani rychlá operace. Byl to krásný a šikovný pejsek, tak mu jen přeju, ať se s Ambrou potká a ať si tam na těch nejkrásnějších pastvinách vesele pobíhají a prohánějí beránky, jak se jim jen líbí.