Víte, co je to alobal? Já už jo, a můžu vám říct, že jíst se to nemá. Na jaře jsme si s Hele vyšly k Vltavě, bylo to takhle po čarodějnicích. Obračka moc k řece nechodí, prej tam každou chvíli něco sežeru, co nemám. Takže když už mě sem vzala, byla to velká slavnost, a já se na to vrhla jak utržená ze řetězu. Skákala jsem v trávě, běhala vodou, sbírala piškoty na hladině a honila bobra. On tedy nebyl vidět, ale stopy nechal všude, já o něm dobře vím. Kolem rybářů mě Hele radši vedla na vodítku, ale stejně mě neuhlídala. V jednom křoví za lavičkou a ohništěm, když už jsem zase běžela navolno, mi totiž zavonělo něco výjimečného. Bylo to jako ryba a slanina a máslo a chleba, všechno pěkně propečené a promaštěné. Bleskově jsem to popadla a rozhodla se, že to sežeru dřív, něž mě Hele najde. Bohužel, nestihla jsem to! Vlastně bohudík, ono mě to prý zachránilo. Povím vám jak.
Obračka viděla ten velký kus alobalu, celý špinavý od omastku, jak ho do sebe láduju. Protože už mě jednou zachraňovala (to jsem snědla celý igelitový sáček plný kuřecích kostí), tak reagovala rychleji, než já, a alobal chytla za druhý konec. No jasně, že jsem to přetrhla a ten svůj kus rychle spolkla!… A to jsem právě dělat neměla. Obračka šla hned domů, vzala si peněženku a šly jsme zase na procházku. Hurá! Jenže procházka byla krátká a vedla rovnou na veterinární kliniku. To bylo nejdřív docela prima, protože jsem tam rozehnala všechny pejsky, vyděsila jednu kočku v košíku a zkontrolovala paní recepční, jestli nemá pod stolem svačinu (měla), ale pak přituhlo. Nejdřív jsem chvíli čekala, pak mě odvedli do ordinace a zvedli na stůl. Hned jsem si vzpomněla, že tam mě zvedají jen když mě chtějí píchnout do nohy! Chtěla jsem utéct, ale už mě drželi a už mě píchli a už jsme byli všichni zase venku. Chodily jsme pak s Hele kolem dvorku tam a zpět a mně bylo hůř a hůř. Nakonec ze mě všechen ten alobal vylezl, ta potupa! Přišel mě politovat i Kami. Pak jsme šli domů, a já jsem kolem všech plotů, kde mě znají jako velkou silačku a nebojsu, šla úplně jako schlíplej pes! V obýváku jsem se složila na pelíšek, nechala se dobrovolně přikrýt dekou a usnula. Když jsem se probudila, bylo mi už zase hej, až se obráci divili, jaká jsem už zase šikovná holka. Jen kolem té veteriny už nechodím ráda! Někdy tam zahlédnu pejska, se kterým bych si ráda hrála, někdy tam za ním i vběhnu, ale pak zase rychle pryč!