Mám plán
Je mi pětašedesát a mám plán! Nebylo to tak vždycky. Když mi bylo pět, ani mě nenapadlo, že by se dalo něco dopředu plánovat. Spíš jsem tak koukala, co se to kolem mě odehrává: moje mladší sestra v postýlce a nejmladší v mámině bříšku, pak najednou nejmladší sestra v postýlce a my dvě starší na rozkládacím gauči. Stěhování z pavlačového domu do paneláku s okolím plným dobrodružství. Třeba se skelnou vatou a vozíky hašeného vápna u vchodu nebo s ovocnými sady pod okny.
Později, když jsem chodila do školy, se objevila televize, a s ní do mého života navždy vešly populární zpěvačky. Byly krásné, zábavné a odvážné. I když moje maminka říkala, že mají určitě zaprané prádlo a neumějí uvařit ani bramboračku, obdivovala jsem je. Ve škole jsem pak zjistila, že i děti se ve třídě kastují podle krásy a vtipnosti. Přála jsem si být hvězdou třídy jako třeba Jarka, ale zůstala jsem šedivou průměrnou holčičkou.
Nicméně jsem díky tomu začala vnímat nový ideál krásy. Zdravé, červenolící a boubelaté děvče bylo totiž v té době vystřídáno štíhlou, sportovní a podnikavou dívkou. Minisukně, drdoly, sexy trička, luxusní lodi ve francouzském přístavech. A tehdy jsem to viděla poprvé. Krásné štíhlé dívky, popíjející drink na soukromé jachtě. Jejich těla tak bezchybná, že bylo jedno, jaký tvar plavek nebo šatů si obléknou. Jejich povaha tak zářivá, že jim žádný muž neodolal. Takže na jachtě s nimi byli pouze snědí a svalnatí krasavci, kteří jim dolévali do pohárů martini. Tehdy jsem ještě stále nevěděla, že by to mohlo nějak souviset s mým plánem.
Ale došlo mi náhle, že si mě maminka vykrmuje do podoby toho růžolícího mánesovského děvčete. Rozhodla jsem se vzdorovat sportem. Jenže mě moc nebavilo řvát na ostatní hráčky na basketu „máš?“ nebo „makej!“ a atletika nikde v okolí nebyla. Vybíjená zase k formování postavy nestačila, a tak jsem začala cvičit doma, jak radily slavné zpěvačky a televizní hlasatelky. Když jedna řekla, že dělá denně deset dřepů, já se nezastavila ani u padesáti. Nijak moc jsem žádnou změnu nepozorovala, až na nějaké fotce ze školního výletu jsem zjistila, že vypadám docela normálně. Hurá! Řekla jsem si, a prošla střední školou opět jako šedivá průměrná spolužačka.
Zjistila jsem, že kromě hezké tváře a postavy, potřebuje dívka také pěkné šaty. Takové se v obchodech koupit nedaly, na švadleny nebylo, a tak jsem začala šít. Objevila jsem navíc plavání, tanec a aerobik. Na ten jsem si nakonec udělala licenci a stala se cvičitelkou. Vysoká škola byl krásný čas. Vypracované tělo, nadšení z pohybu, diskotéky, skvělý šatník, spousta volného času. Tehdy se moje představa sebe jako krásné dívky na luxusní jachtě, se sklenkou martini, zdála už docela dosažitelná.
Ani tehdy to ale nevyšlo. Potkala jsem sice nejednoho snědého a svalnatého krasavce, ale ukázalo se, že čím snědší a svalnatější, tím sebestřednější. Za jednoho takového jsem se vdala a zpečetila tak svůj osud šedé průměrné manželky. Během pár let pokleslo moje sebevědomí na nulu a sotva jsem se z toho oklepala, našel si můj muž mladší a krásnější paní, nejspíš bývalou hvězdu třídy. No nic.
Myslela jsem si, že tím skončilo v mém životě všechno krásné, odvážné a vtipné. Moje pracovní úspěchy mě sice přivedly do nejluxusnějších hotelů po světě, i na nějakou tu jachtu s drinky došlo, ale já jsem byla sama na dvě rozvodem zdevastované děti, takže mým osudem se především zdála být uštvaná, šedivá a průměrná matka. Naštěstí se v té době objevil zachránce, který od té doby dohlíží, abych ve volných chvílích dělala to, co mě baví. A podruhé naštěstí jsem poslechla radu profesorky jedné ze svých dcer. A sice, že si toho zachránce mám nechat, protože obětovat se dětem sice můžu, ale až odejdou, což se stane, budu na všechno sama.
A tak už ho mám přes dvacet let. Neustále mě zachraňuje, když se vrhám do domnělých nezbytností a průměrné šedi. Připravuje dobrodružné výpravy, v nichž jde často o život, alespoň podle mě (na krásné šatičky zapomeňte), ale dokonale mě tím zbavuje myšlenek na hrozící termíny, obtížné klienty, manipulátory i rigidní úředníky. Jen zatím nebyl čas na tu jachtu. Pořád jsme pracovali, až jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že můj štíhlý pas už není štíhlý a moje vypracované tělo se, zejména v posledních letech na ředitelském postu, změnilo v přepracované.
Naštěstí a do třetice jsem si řekla dost, a odešla do důchodu. Jít do penze není žádná legrace, jelikož pro samé odpočívání zpočátku ani nezjistíte, že čas hrozně letí. Nestíháte věci, které jste předtím vůbec dělat nemohli, jako uklízení, praní a vaření, nechce se vám nakupovat ani přemýšlet, a přitom jste ještě nedosáhli svých životních cílů! Po půlroce ale začnete vstávat se sluníčkem, přestanete tolik dbát na domácnost, a po roce už zkrátka víte, jak na to.
Jak říkám, je mi pětašedesát a mám plán. Zpevním sportem tělo, zakoupím luxusní plavky a zajistím dovolenou na jachtě. Můj zachránce již objednal martini a právě vymýšlí dobrodružnou trasu. Průměrná šeď rozhodně nehrozí!